 |
| Přečtěte si ukázku z této knihy |
Zaujalo mne, že se člověk během dlouhých staletí příliš nezměnil. Má svoje lásky, radosti i starosti podobně, jako je měli naši předkové. Jen technický vývoj společnosti je jinde. Bohužel menší je fyzická zdatnost většiny lidí. Se Šťáhlavem a Markétou se vrátíme do doby dávno minulé a prožijeme s nimi zajímavá dobrodružství.
pátek 31. srpna 2018
Ukázka z knihy Středověké slzy lásky:
https://www.ereading.cz/historicke/stredoveke-slzy-lasky-177071
7.
Májový deštíček
https://www.ereading.cz/historicke/stredoveke-slzy-lasky-177071
7.
Májový deštíček
„Dobrý ráno, Ančí,“ zahlaholil Lojza. Držel v rukou
opratě a chystal se vyjet z brány. Ančí si ho nevšímala, právě balila
prádlo do uzlu.
„Seš nějaká nemluvná. Ani se mnou neprohodíš slovo? Co je
s tebou?“
„Spěchám. Čeká mě pěkná fuška. Musím
k řece s prádlem.“
„Počkej, vemu ti ho na vůz. Jedu kolem řeky na pole.“
„Jé, to budu ráda, nemusím se s tím dřít. Seš hodnej,
Lojzo,“
vděčně se na něj
usmála.
Lojza popadl ranec. Hodil ho na vůz.
„Nasedej, vyrážíme,“ podal jí ruku, aby mohla vyskočit na
kozlík. Dala nohu na stupačku. Plácl ji přes zadek. Otočila hlavu se smyslným
úsměvem. Vyskočil za ní. Pobídl koně. Vyjeli z brány.
„Chceš si zkusit řídit koně?“ nabídl jí.
„Nevím, jestli to budu umět, ještě nikdy jsem koně nevedla,“
zaváhala.
„Ničeho se neboj, jsem u tebe. Na, chytni opratě. Drž je
takhle, vidíš? Pomůžu ti,“ přimáčkl se na ni. Jednou rukou držel koně, druhou
dal děvčeti kolem pasu. „Vidíš, jak šlapou? Jdou sami.“
Ančí se bála, aby ji koně poslechli. Křečovitě svírala
opratě. Upřeně se dívala dopředu. Lojza se spokojeně usmíval. Konečně se na ni
mohl beztrestně přimáčknout.
„Jsem na místě,“ pípla Ančí.
Zastavil koně, seskočil na zem. Chytil ji do náručí a
přitiskl na vteřinu k sobě. Rozpačitě se vymanila z jeho objetí.
Vyndal ranec s prádlem z vozu.
„Kam chceš prádlo dát?“
„Tamhle k lávce,“ ukázala na prkno nad vodou. Položil
ranec na břeh u lávky.
„Díky, seš moc hodnej.“
„Až pojedu zpátky, stavím se pro tebe,“ usmál se. „Dej pozor,
ať tam nespadneš!“ přivinul ji na okamžik k sobě a letmo ji políbil.
Zůstala rozechvělá stát. S pocitem dobyvatele vyskočil na kozlík a pokračoval
v cestě.
Toužebně se dívala za ním, dokud nezmizel za zatáčkou. Na rty
se jí drala milostná píseň. Sešla k řece. S vervou se pustila do
praní a prozpěvovala si. Klečela na lávce a prala jeden kus prádla za druhým,
máchala v průzračné vodě bublající říčky. Ještě teď cítila Lojzovo
přitisknuté tělo. Nabíjelo ji energií.
Vzala další kus. Zatřásla s ním a chtěla ho ponořit do
řeky. Vtom zafoukal vítr. Stěží udržela látku v ruce. Jak se naklonila
dopředu, málem spadla do vody. Nevěděla, co má dělat dřív. Jestli držet prádlo,
nebo se chytit lávky. Hlavně nespadnout!
Lojza se vracel. Zastavil u řeky, aby vzal Ančí s mokrým
prádlem zpátky. Vezl na hrad krmení pro dobytek. Uviděl Anču předkloněnou nad
vodou. Lekl se, že tam sletí. Najednou jí vyletěla sukně nad hlavu. Vyvalil
oči. Rychle seskočil. Několika hbitými kroky byl u ní. Chytil Anču v pase,
aby nespadla do vody. Přitáhl si ji k sobě. Její odhalené pozadí se na něj
přimáčklo. Málem vykřikl blahem. Lekla se. Vyjekla.
„Myslel jsem, že tam spadneš. Moc nechybělo,“ řekl vzrušeně.
Nehýbal se. Tiskl děvče k sobě.
„Jo, mohla jsem se vykoupat v ledové vodě,“ vydechla.
Pomalu se uvolnila z jeho objetí. Urovnala sukni. Zabalila prádlo do
rance. Lojza ho sebral, pověsil na vůz, nasedli a jeli.
Druhý den Lojza s chutí zavolal na Anču: „Nepotřebuješ
někam svézt?“
„Podle toho, kam pojedeš?“ zálibně se na něj podívala.
„Na pole k lesu.“
„Dnes ne. Mám tady práci,“ cukala se.
„Tak zejtra,“ loudil.
„Možná půjdu na bylinky. Až co řekne paní Matylda,“ koketně
se zatvářila.
„Ráno se pro tebe stavím.“ Hned se mu honily hlavou lákavé
představy. Cestou si pískal veselou písničku.
Večer nakrmil koně i dobytek. Donesl vodu, zavřel chlív.
Vyšel na dvůr. Rozhlížel se po Ančí. Neviděl nikoho. Vzal bečku s vodou,
svlékl se a celý se umyl. Nakonec se polil vodou, aby všechno spláchl. Nevšiml
si, že děvečka přišla na dvůr. Zvědavě si ho prohlížela. Zapomněla skrýt svůj
toužebný úsměv. Natáhl se pro utěrák. Vtom si dívky všiml. Jejich pohledy se
střetly. V mžiku zmizela. Hodil na sebe čistou košili i nohavice. Šel se
najíst. Měl už pořádný hlad.
Vyšel s miskou polévky na dvůr. Rozhlédl se a usedl k
novému stolu v rohu nádvoří. Pochutnával si. Odněkud se vynořila Ančí.
„Chceš placku? Přinesu ti,“ hbitě odběhla.
„Vybrala jsem tu největší,“ zašeptala mu do ucha. „Za to, žes
mě zachránil před utopením,“ potutelně se zasmála. Zachytil její svůdný pohled.
„Donesu pivo, dáš si taky?“ zeptal se.
„Když ho přineseš? Ale dám si jen malý.“
„Hned jsem tady.“ Postavil před ni menší pivo. Napili se.
„Je krásně, posedíme chvilku. Máš hezký oči,“ usmál se na ni.
Sklopila je. Mlčela.
„Taky máš hezkej nosánek,“ dal jí letmou hubičku na nos.
„Opravdu? Já myslela, že mám pršáček zvednutý nahoru.“
„To se mi právě líbí.“
Sáhla si na nos, aby se přesvědčila, jaký má. Nadchlo ji, že
se mu líbí její bambulka.
Přitulil se k ní.
„Máš hezkou pusinku, vlasy, ruce. Seš celá hezká od hlavy
k patě. Seš ze všech nejhezčí.“
Oči se jí rozzářily. To ještě od nikoho neslyšela.
Vzpomněl si, jak vítr zvedl její sukni. Ozvala se v něm touha
dobývat. Přitiskl Anču k sobě. Nebránila se. Na rtech ucítila jeho polibek.
Zatočila se jí hlava. Vzrušení stoupalo. Objímali se, hladili, líbali.
Zapomněla na celý svět.
„Ančí, kde seš?“ ozval se naléhavý hlas paní Matyldy. „Pojď
honem do kuchyně. Márina potřebuje pomoct.“
Trhla sebou. Lojza ji rychle pustil. Bylo po všem.
„Už jdu, paní.“ Chviličku trvalo, než se vrátila nohama na
zem. Ucítila stisk ruky.
„Ráno se pro tebe stavím,“ zašeptal.
Zmizela ve dveřích.
Venku se šeřilo, když v kuchyni skončila. Vyšla na dvůr.
Uviděla na obloze Večernici. Na rtech ještě teď cítila jeho polibek. Rozbušilo
se jí srdce. Celou bytostí vnímala podmanivé kouzlo májového večera.
Ráno Lojza nejdřív prohlídl koním kopyta. Zapřáhl je do
povozu. Byl připraven vyjet. Ještě musí počkat na Ančí. Třeba se s ním
sveze. Už se na ni těšil. Podíval se na oblohu. Sem tam se objevil mráček.
„Snad bude hezky, jen aby nepršelo. Většinou se nám déšť
vyhýbá. Kopec mraky rozežene,“ uklidňoval se. Děvče nikde.
„Chvilku počkám,“ říkal si netrpělivě. Trvalo ještě notnou
dobu, než vyšla na dvůr.
„Dobré ráno, jsem rád, že už jdeš. Posaď se na kozlík,“
pomohl jí nastoupit. Pobídl koně. Vyjeli kolem studánky k lesu. Za chvilku projeli lesní cestou
k rozkvetlé louce.
„Tady budu sbírat bylinky,“ řekla s úsměvem. Lojza
zastavil. Vyskočil. Podal jí ruku, aby mohla pohodlně vystoupit. Dala nohu na
stupátko a vykřikla. Spadla mu rovnou do náručí.
„Bolí mě kotník,“ vysvětlovala mu.
Odnesl ji nedaleko pod vysoký dub do mechu. Jak se dotkl
jejího kotníku, zasténala. Pohladil poraněnou nohu. Cítil nutkání pokračovat.
Hladil výš a výš. Opět se mu před očima objevil obrázek její neposlušné sukně.
Pokračoval na stehno. Lehce mu odstrčila ruku. To ho rozehřívalo čím dál víc.
Začal Anču líbat. Jeho něžné polibky přecházely v čím dál prudší. Mezi
rozvášněným líbáním šeptal slova lásky.
Zapomněla na všechno. Prožívala tak silné vzrušení, že se
nezmohla na odpor. Ukázal, že je skutečně pořádný chlap, jak má být. Nevnímali
nic, než milování. Jejich vzdechy se ozývaly až k cestě. Slunce už
vystoupalo nahoru. Za chvíli se obloha zatáhla. Všimli si až po chvíli, že na
ně z dubu kape voda.
„Májový deštíček! Přinese nám štěstí,“ zašeptal Lojza mezi
polibky. Rozhlídl se okolo. Pořádně pršelo. Koně s povozem neklidně
přešlapovali nedaleko.
„Mokrou trávu na krmení nepovezu. Přijedu pro ni až oschne,“
rozhodl. Přimáčkli se k sobě. Políbili se.
Ančí byla jako omámená.
„Poběž, ať
nenastydneš.“
Vyskočili na vůz. Přehodil oběma přes ramena houni. Koně hned
svižným tempem uháněli k domovu. Sice žádné bylinky nepřinesla, ale celý
den měla výbornou náladu. Oči jí svítily, zpívala si, práce jí šla rychle od
ruky. Paní Matylda si všimla, že Ančí v dešti přímo ožila. Souhlasila, že
netrhala bylinky mokré, půjde na ně, až oschnou.
Celou noc se Ančí usmívala ze spaní.
https://www.ereading.cz/historicke/stredoveke-slzy-lasky-177071
Středověké slzy lásky
Milada Šedivá
Historický román o lásce, nebezpečí a statečnosti
Předmluva
Po úspěšném románu „Šťáhlav z Ciprštejna“ přináší autorka Milada Šedivá
další dobrodružný román posazený do historického prostředí nazvaný
„Středověké slzy lásky“.
další dobrodružný román posazený do historického prostředí nazvaný
„Středověké slzy lásky“.
Musím říct, že sama autorka je romantická bytost, která miluje napínavé příběhy o lásce,
o životě našich předků, o nebezpečí, které i dnes číhá na každém kroku.
o životě našich předků, o nebezpečí, které i dnes číhá na každém kroku.
Autorka měla k umění vždycky blízko. Zpívala ve sboru, věnuje se malířství, ráda tančí.
Miluje divadlo, operu i balet. Dalo by se říct, že je renesanční osobnost.
Miluje divadlo, operu i balet. Dalo by se říct, že je renesanční osobnost.
Pokud milujete napětí, nečekané příhody, neváhejte a pusťte se do čtení.
Příběh vás pohltí a prožijete krásné chvíle s knížkou Milady Šedivé nazvanou
„Středověké slzy lásky“.
Přeji vám hezký zážitek. Pavel Červinka
úterý 28. srpna 2018
Milada Šedivá
| Milada Šedivá | |
Milada Šedivá
| |
| Narození | 20. srpna 1943 (75 let) Předměřice nad Labem, Protektorát Čechy a Morava |
|---|---|
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Obsah
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se jako nejstarší dítě rodičům Miladě rozené Hudouskové a Janu Militkému.
Studia a zaměstnání[editovat | editovat zdroj]
Studovala základní školu ve Svobodných Dvorech, poté Střední pedagogickou školu v Hradci Králové.
Celý život se věnovala své profesi učitelky 1. až 5. třídy základní školy v Náchodě a v Praze 8 Bohnicích.
Spisovatelská tvorba[editovat | editovat zdroj]
V roce 2016 vychází první historický romantický román Šťáhlav z Ciprštejna v nakladatelství Martina Koláčka E-knihy jedou.[1]
Roku 2017 publikuje další historický román Středověké slzy lásky prostřednictvím stejného nakladatelství.[2]
Při tvorbě spolupracuje se svou sestrou herečkou a spisovatelkou Hanou Militkou. Sestra Hana věnovala Miladě Šedivé svůj román Vilma,[3]který vyšel roku 2016.
Milada Šedivá napsala předmluvu k dalšímu románu Hany Militké Sára.[4]
V roce 2016 se zúčastnila soutěže Česko hledá spisovatelky. Postoupila až do finále.[5]
Za 2. pololetí 2017 se umístila na 25. místě v prodeji knih vydaných v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka z celkového počtu 300 autorů, které Martin Koláček vydává. Publikováno na stránkách E-knihy jedou v rubrice Novinky dne 11.1.2018.[6]
Milada Šedivá zdokumentovala čtyři křty knih Hany Militké a pět setkání spisovatelů. Tato videa je možné vidět na youtube.[7]
Kromě psaní románů se Milada Šedivá věnuje i malování obrazů.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Šťáhlav z Ciprštejna – (2016) historický román
Středověké slzy lásky – (2017) historický román
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ ŠEDIVÁ, Milada. Šťáhlav z Ciprštejna. 1. vydání. vyd. Praha: Martin Koláček E-knihy jedou, 2016. 210 s. ISBN 978-80-7512-742-6 pdf.
- ↑ ŠEDIVÁ, Milada. Středověké slzy lásky. 2017. vyd. Praha: Martin Koláček E-knihy jedou, 2017. 187 s. ISBN 978-80-7589-173-0 pdf.
- ↑ MILITKÁ, Hana. Vilma. 1. vydání. vyd. Praha: Martin Koláček - E-knihy jedou, 2016. 101 s. ISBN 978-80-7512-523-1 pdf.
- ↑ MILITKÁ, Hana. Sára. 1. vydání. vyd. Praha: Martin Koláček - E-knihy jedou, 2016. 126 s. ISBN 978-80-7512-575-0 pdf.
- ↑ Finálová kola - Česko hledá spisovatelky (literární soutěž) - Stát se spisovatelkou nebylo nikdy snazší!. www.ceskohledaspisovatelky.cz [online]. [cit. 2018-08-26]. Dostupné online.
- ↑ Novinky | eknihyjedou.cz. eknihyjedou.cz [online]. [cit. 2018-08-26]. Dostupné online. (česky)
- ↑ Hana Militká. YouTube [online]. [cit. 2018-08-27]. Dostupné online. (česky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Milada Šedivá
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)