Milada Šedivá

https://www.kosmas.cz/knihy/224644/stahlav-z-ciprstejna/

Přečtěte si ukázku ze 3. kapitoly této napínavé knížky.

3. Posel

„Pane, přijel posel z Francie,“ oznámil lokaj.

„Copak nám asi nese?“ zeptala se uštěpačně Hodava.

„Ať vejde,“ pokynul Zvonimír. „Neseš zprávu od pana Mojmíra?“

„Ano, pane. Jedu celé dny i noci. Ženu koně, abych dojel včas. Přivážím list pro jeho syna pana Zvonimíra Cvrčka z Velenic.“

„To jsem já,“ řekl. „Jak se má můj otec? Je zdráv?“

„Ne, pane. Mám vám důrazně vyřídit, abyste neprodleně sedl na koně a přijel za ním. Tady máte jeho vzkaz.“ Podal mu zapečetěný list.

„Díky za doručení. Francku, postarej se o posla.“ odlomil pečeť, rozbalil dopis. Začal číst.

„Copak tak nutného ti otec chce, že musíš okamžitě jet za ním?“ ironicky se zeptala matka.

„Píše, že je těžce nemocný. Neví, jak dlouho ještě bude mezi živými. Nutně se mnou potřebuje mluvit. Mám okamžitě přijet. Tobě vzkazuje, že se chce před smrtí usmířit. Prosí tě o odpuštění všech prohřešků. Mrzí ho, že jste poslední dobou nemohli žít v pohodě.“

„Teď najednou otočil. Představuje si to příliš jednoduše,“ řekla vzdorovitě.

„Zapomeň na příkoří.“

„Dej mi pokoj!“ vztekle se k němu otočila zády.

Věděl, že matka nikdy neodpouští.

Došel do svého pokoje. Vyndal malou ozdobnou krabičku. Otevřel ji. V ní se zatřpytil zlatý prsten se třemi brilianty.

„Jak ho teď Markétě dám, když musím hned odjet za otcem?“ Smutně se na něj zadíval. „Chtěl jsem ji požádat o ruku. Místo toho budu už někde v horách na cestě do Francie. Nemohu za ní zajet. Odjela s rodiči na svatbu.“

Sedl za stůl a napsal jí list.

Milovaná Markétko,

mám tě z celého srdce rád. Chci si tě vzít za ženu. Doufal jsem, že požádám v brzké době o tvoji ruku. Bohužel musím neprodleně odjet za otcem do Francie. Je na smrtelném loži. Potřebuje se mnou mluvit. Nemám jinou možnost, než vyslyšet jeho prosbu. Musím jet za ním. Vyrazím hned, jak dopíšu tento dopis. Až se vrátím, přijedu k vám. Požádám o tvou ruku. Staneš se mojí ženou. Mám pro tebe zlatý prsten. Těším se, jak ti ho navléknu na tvůj sladký prstíček. Miluju tě nade vše. Čekej na mne. Věřím, že budu brzy zpátky.

Líbám tě.  

Tvůj navždy oddaný Zvonimír 

Vzal pečetidlo, několikrát přehnul list, zapečetil ho rudým voskem. Naposledy se podíval na krabičku s prstenem. Zavřel ji. Uschoval hluboko do knihovny, aby prsten za jeho nepřítomnosti nikdo nenašel.

Vyndal několik nutných věcí na cestu. Vzal váček s penězi, trochu jídla, medovinu a houni na přikrytí.

Spěchal, aby byl co nejdřív u otce. Třásl se o jeho život. List pro Markétu schoval pod kabát. Šel se rozloučit s matkou.

„Matko, odjíždím. Co mám vyřídit otci?“

Zarytě mlčela. Stála u krbu, nahřívala si bolavé kosti. Plameny olizovaly polena ohnivými jazyky. Teplo sálalo do místnosti.

„Můžu mu vyřídit tvůj souhlas s jeho návrhem.?

„Moc dobře znáš můj názor. Nezaslouží si to.“ Sevřela rty. Její ledové oči vzdorovitě hleděly do dáli.

 „Mám k tobě velikou prosbu. Pošli k Markétě posla s tímto listem. Budeš tak hodná?“

„Ukaž, kde ho máš.“

Vytáhl zapečetěný list.

„Ať posel vyřídí, že jsem musel nečekaně odjet. Jakmile se vrátím, hned za ní přijedu. Děkuju, matko. Nezapomeň na to. Je to pro mne moc důležité.“

„Máš s sebou něco k jídlu? Co sis vzal k pití?“

„Andula mně všechno zabalila, neboj se. Někde v krčmě se najím.“

„Jen aby tě neokradli. Máš naše poslední peníze. Buď opatrný.“

Šla ho vyprovodit na nádvoří.

„Neschvať koně! Dávej na sebe pozor. Vrať se v pořádku.“ Políbila ho na čelo. Zamávala mu s jeho listem v ruce. Vyjel z brány. Dávno jí zmizel z očí. Nepřítomně se dívala směrem, kterým její jediný syn odjel.

Vrátila se do hradu. Šla pomalu, bolely ji všechny klouby.

„Andulo, přilož do krbu, ať nevyhasne,“ poručila služebné. Postavila se před krb, aby se nahřála. „Venku není žádné teplo. Uvař mi čaj a přines houni. Podej mazání na kolena.“

Služka splnila, co jí paní Hodava poručila. Pak došla pro pacholka, aby nanosil dřevo ke krbu.

Hodava držela zapečetěný list mezi palcem a ukazovákem. Pomalu ho rozlepila. Přečetla si ho. Zůstala v němém úžasu. Věděla, že její syn občas navštíví Markétu. Nedávala tomu velkou váhu. Ale zírala bez dechu na slova slibu manželství.

„Nejsme na tom s penězi moc dobře, a on by si vzal Markétu

s holým zadkem! Tak to teda ne! Musíme udržet hrad Velenice pro jeho děti. Nebo půjde nuzotou. Na hradě váznou dluhy. Mojmír to sice tutlal, ale přede mnou nic neututlá. Rozfofroval všechno, co jsme měli,“ mumlala si pro sebe. Pohled jí znovu padl na synův dopis. Ledově se usmála.

„Na mne se můžeš absolutně spolehnout, mé drahé dítě.“ Láskyplně vzala dopis a něžně ho upustila do sálajícího ohně. Vyšlehly plameny. V poslední chvíli ucukla rukou. Div se nepopálila. Papír se zkroutil. Pečeť se začala škvařit. Před očima jí náhle jako film proletěl celý život. Ožila vzpomínka na otce.

„Bylo mi jen sedmnáct,“ zašeptala. „Dopisy od mé lásky jsem musela spálit v krbu.  Stál nade mnou s karabáčem.“

„Paní Hodavo, nesu vám čaj. Chcete trochu medu?“

Tajně setřela slzu.

„Láska přináší neštěstí,“ srdceryvně zaštkala. Otočila se. Pomalým krokem přistoupila ke stolu.

Sedla si.

Napila se čaje. Její ruka se chvěla tak, že rozlila zbytek, když pokládala hrníček.

Zoufale zašeptala: „Proč je tady taková zima?“.